Nepostradatelná - kapitola druhá

29. prosince 2009 v 23:42 | Kyky |  Kapitolovky
Tak jo, další, o něco kratší kapitola, protože dneska se nic nedějě. :D Snad se bude líbit, a KONEČNĚ mi necháte koment.. Ne - jsem ráda, když vidim, že ten článek aspoň otevřete.. :P



Kapitola druhá
Mám vůbec na výběr?

Tři páry naprosto stejně červených očí, nahánějících hrůzu, mě pozorovaly zaujatým, obezřetným, ale i nebezpečným tónem. Všechny tři postavy byly mužské, avšak jejich obličeje se výrazně lišily. Muž na pravém okraji byl středně vysoký, měl krátké, decentně upravené černé vlasy, které vynikaly v kombinaci s olivovou pletí. Pod elegantním černým oblečením se mu rýsovaly velmi výrazné provazce svalů, které vynikaly i přes černou košili, kterou měl na sobě.
Na levém okraji stál v bojové pozici muž, o málo starší než ten druhý. Měl také černé vlasy, avšak jemu se vlnily až po ramena a byly nedbale upravené. I přesto v tmavém oblečení působil velmi mocně, ale také upjatě.
Uprostřed stála postava, zahalená v černém dlouhém plášti. Jeho pokožka byla bledá, téměř průsvitná. Jeho dalším charakteristickým rysem byly zřejmě dlouhé, uhlově černé vlasy. Jako jediný z postávající trojice stál velmi uvolněně, výraz v jeho tváři se blížil k zaujatosti, zvědavosti, či pobavení.
Hned jsem poznala, že jsou všichni upíři. Soudě podle barvy očí byli zlí, pili lidskou krev. Moc času, nebo prostoru pro myšlenky, nebo případné plány na útěk jsem neměla, protože po chvíli jeden z nich, ten prostřední promluvil. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že právě jeho odněkud znám, jako kdybych ho už někde viděla. Jenom jsem si nemohla vzpomenout, kde to bylo…
"Dobrý den. Myslím, že bychom se měli představit. Já jsem Aro. Tohle" ukázal na svalnatého muže, s krátkými vlasy, "je Felix. A tohle" ukázal na posledního - "je Demetri."
Aro, Aro, něco mi to připomínalo. Jakýsi hlásek ve mně mi radil - musíš si vzpomenout. Ale já nemohla. Má lidská paměť se zdála být chabá, ačkoliv mě to udivovalo. Aro, jak se sám představil, nebyl sice krásný, jako upíři, které jsem znala. Byl tajemně nebezpečný, což mu přidávalo na kráse. Byla to má nevědomost, a jeho autoritativní postoj, který z něho dělal bytost, podobnou andělovi.
"A ty jsi…" taktně pokračoval, zajímajíc se o mé jméno. No co, pomyslela jsem si. Přinejlepším mě zabijí, a já konečně dosáhnu zaslouženého odpočinku.
"Jsem Isabella." Objasnila jsem. Své celé jméno jsem řekla úmyslně, sama jsem o sobě nedokázala mluvit jako o Belle, protože jsem věděla, že já nejsem ta stará Bella. Možná to mi dodávalo odvahu s bytostmi, stojícími proti mně mluvit. Nevěděla jsem, co to bylo, ale byla jsem za to vděčná. Nebylo by zrovna vhodné začít panikařit…
"Rád Vás poznávám, Isabello." Promluvil svým melodickým hlasem a nastavil ruku k seznamovacímu potřesení.
"Tak je to pravda." Poznamenal tiše pro sebe, když se dotkl mé ruky.
"Promiňte, nechtěla jsem rušit." Pronesla jsem tiše, ale věděla jsem, že jak on, tak i jeho společníci mě slyšeli.
"Ale naopak, vůbec nerušíš. Vlastně - to tebe jsme hladali." Řekl. "Jsi pro nás velice zajímavá." Vzpomínala jsem, odkud mi jeho povaha připomíná známá, jako bych tušila, proč přišel.
"Asi nerozumím." Přidala jsem na hlase, v čemž se projevila má zvědavost.
"Měl bych se asi představit celým jménem. Jsem Aro Volturi."
Aro Volturi. Ano, znám ho. Tedy - z vyprávění. A z obrazu. Byl jednou ze tří postav, nakreslených na obraze v Carlisleově pracovně. Jedním ze tří Bocceliho andělů, jak jsem je dřív mylně nazývala.
Vzpoměla jsem si i na pár slov, které jsem o nich u Cullenů zaslechla. V jejich gardě jsou pouze ti nejlepší. S výjměčnými schopnostmi, jedinečnými uměními.
Ale proč jsem pro ně zajímavá já? Zrovna já - ta nešikovná Bella. Schánějí jí vládnoucí upíři. Jak trefné.
"Jsme tu kvůli návrhu. Jak asi víš, znáš naše tajemství.."
"Ano, znám. Odkud to víte, smím-li se zeptat?" otázka, která mě napadla hned po jeho slovech.
"Měli jsme co dočinění s novorozenými, stvořenými jakousi Victorií. Bohužel nám utekla, ale co jsme potřebovali víme." Zřejmě narážel na mě. Ano. Jaký trest mě čeká za porušení pravidla...
"Jsi pro nás velmi zajímavá a pro naši budoucnost důležitá." Vypálil na mě hned, abych neměla čas se dál ptát.
Jak, jako - důležitá? Co to pro mě znamená? Nebo alespoň - zemřu kvůli tomu? Nad tou otázkou jsem se zarazila. Není to ani pár týdnů, kdy jsem uvažovala o smrti a teď se jí bojím? Bojím se smrti jejich rukou. Sama bych chtěla ukončit svůj život, pokud by k tomu mělo dojít…
Nebo to bylo tím, že jsem nevěděla, co od třech nevítaných návštěvníků čekat.
"Já.. Asi nechápu." Vykoktala jsem ze sebe.
"Ano, ale myslím, že za chvíli pochopíš. Nejsem schopen číst ti myšlenky," on čte myšlenky. Měl podobnou schopnost jako Edward, ne-li stejnou. "Je to má schopnost, číst myšlenky při fyzickém kontaktu. U tebe ale nefunguje. A Demetri měl potíže s tvým stopováním."
"Jako Edward." Vyklouzlo mi, ale jim to přišlo jaksi zajímavé.
"Edward? Edward Cullen?" otázal se Aro.
"Hmm, ano."
"Takže je to pravda." Poznamenal zřejmě pro sebe, ale ani to mi v tu chvíli neuniklo.
"Znáš se s rodinou Carlislea Cullena, že ano. Všechno, co jsme stihli zjistit je pravda. Ty jsi Edwardova Bella. To pro tebe by byl schopný obětovat svou existenci." Přehrával si unešeně zjištěné informace.
"Byla jsem. Odešel. Opustil mě a s ním i jeho rodina. Všichni." Skleslým hlasem jsem téměř šeptala. Aro se svými společníky má slova pochytávali s překvapením.
"Tím se tedy všechno mění." Vyhrkl radostně. Připomínal dítě, které zjistilo, že má dost peněz na to, aby si koupil svou vysněnou hračku.
"Jsi štít Isabello. V tuto chvíli pouze psychický, což se může změnit. Teď ho nemůžeš ovládat, chrání tě sám. Nikdy jsem neviděl takový potenciál u člověka." Poslední slovo vyslovil se značným odporem.
"To se změní, pokud svolíš." Pochopila jsem to dobře? On mě chce přeměnit? Chce ze mě udělat upíra? Co vlastně chci…?
"A pokud ne?" otázala jsem se. Zajímalo mě to.
"Budeme nuceni ukončit tvůj život. Věř, že z toho bych byl zklamaný." Říkal ta slova s takovým rozpoložením, že nešlo pochybovat. Měl své postupy.
"Nic mě tu nedrží. Nemám pro co žít. Proč si myslíte, že svolím?"
"Jak vidím, tvoje láska je hodně silná. Kdyby ses rozhodla přidat k nám, měla bys. Spoustu bojů, odreagování, spoustu členů gardy, nebo jiných upírů, se kterými by ses mohla seznámit. Tvůj potenciál je unikátní, jak jsem již řekl. Byla by jsi mocnou upírkou. Měla by jsi nejvyšší hodnost, spoustu možností a stálé místo v naší rodině." Když jeho společníci slyšeli poslední slovo, cukli sebou. Bylo zřejmé, že to od něj nikdy neslyšeli.
"A kdybych - čistě hypoteticky - souhlasila? Musela bych pít lidskou krev?" zdálo se, že má otázka ho nezaskočila.
"Mohl jsem ho čekat. Pochytila jsi to od nich." Zřejmě pochopil, že mluvit o nich je pro mě náročné.
"Ale ano - pokud bys nechtěla, nemusela bys. Je to jedna z věcí, na které jsem ochoten přistoupit, pokud by ses k nám přidala." Jeden z upírů po jeho boku - Demetri se pootočil, aby mohl vidět do obličeje jeho pána. Zřejmě nevěřil, že by to myslel vážně. Ale ano, Aro to tak myslel. Jeho slova nevypovídala o opaku. Byl by schopný dopustit i takový ústupek.
Tenkrát jsem si myslela, doufala jsem, že mám víc možností. Ve skrytu duše… Nebylo tomu tak. Já už byla vlastně rozhodnutá. Svým způsobem jsem neměla na výběr. Můj osud byl už dlouho vytesaný do kamene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama