Nepostradatelná - kapitola čtvrtá

31. prosince 2009 v 18:15 | Kyky |  Kapitolovky
Tak jsem vám sem dala ještě jednu kapitolku, když je ten Silvestr.. Ještě se ozvu, takže nebudu psát nic.. Zatím.. Tak je tu čtvrtá kapitola.. :D

Kapitola čtvrtá
Za budoucnost musím trpět. I když vlastně nikdo neví, jaká bude..


Bolest byla příšerná, nesnesitelná a valila se mým tělem jako lavina, po tom, co se Aro odtrhl od mého těla a započal tak přeměnu.
Přeměnu na bytost, kterou ostatní považují pouze za výmysly lidské představivosti. Za něco, co existuje pouze v pohádkách a hororových filmech. Jenomže tohle nebyl ani hororový film, ani pohádka - bohužel, tohle byla skutečnost. Realita, která vždycky nekončí přesně tak, jak jsme si představovali. Já například neměla téměř žádnou záruku, že se všechna má přání (nebo jak by někdo poznamenal - 'požadavky') vyplní. Bylo to na osudu, který po přeměně bude s největší přavděpodobností ovlivňovat právě Aro. Aro a jeho bratři, na jejíž jména jsem si nemohla vzpomenout, protože oheň se po mém těle rozléval rychleji, než bych si mohla bývala přát.
Oheň ale nebyl něco, co bych mohla ovlivnit. Ani v tu chvíli, ani předtím a s největší pravděpodobností ani potom.
Nemohla jsem vědět, co se bude dít dál. Ano - věděla jsem, že novorození bývají neovladatelní, vzteklí, nesoustředění; a ovládá nepouze touha po krvi. Právě to je nedokáže donutit přemýšlet. Nic je nezajímá, pouze krev.
Tak to bylo u všech a mě ve chvílích, kdy jsem byla schopna uvažovat, nezbývalo nic jiného, než doufat, že u mě to bude jiné. Že budu tak trochu 'jiný novorozený' Něco mi našeptávalo, že se nemám čeho bát.. Vždyť přece - jak říkal Aro - budu jedna z nejmocnějších upírek na světě…
'Nemám se čeho bát, nemám se čeho bát' opakovala jsem si, než mě zcela pohltila temnota a plameny, šlehající po celém mém těle. Připadala jsem si, jako bych hořela, měla explodovat.
Bolest neměla konce, nechtěla ustoupit, ale moje tělo bojovalo. Bojovalo s žárem, který proti němu pořádá boj. Bojoval mezi sebou oheň a chabé dívčí lidské tělo. Bylo předem jasné, kdo vyhraje, ale protivník si to nechtěl přiznat. Moje tělo si nechtělo přiznat, že by prohrálo…

***

Isabelino tělo se zmítalo bolestí. Kolem ní byly tři osoby v tmavých pláštích. Aro a Felix s Demetrim. Ani jeden z nich nevěděl, co se bude dít dál. Byli na cestě do Itálie a ta je dost daleko na to, aby jim to dalo spoutu času přemýšlet. Každý myslel na něco jiného a zároveň na to samé.
Felix s Demetrim v dívce viděli dalšího upíra do Volterrské gardy, který musí být nějakým zvláštním způsobem důležitý. Důležitý natolik, že mu bude dovoleno živit se zvířecí krví. Samozřejmě, Volterrským upírům se líbil způsob jejich obživy, neviděli v něm nic zlého, bylo to přirozené. Možná to ale bylo proto, že jejich vládci opovrhovali vegetariány, i přesto, že Aro je na druhou stranu obdivoval. Připadalo mu zvláštní, že nějaký upír dokáže vydržet bez lidské krve i několik desetiletí, staletí, nebo třeba celý život. Možná to bylo proto, že nikdo z nich nikdy nevyzkoušel vegetariánskou stravu - a nebo mu nezáleželo na tom, aby byl vegetariánem.
Byla ale i možnost pravděpodobnější, kterou si neuvědomovali všichni upíři. A nebo si jí nechtěli připustit. Mohlo to být proto, že nemají kvůli komu být lepší. Neměli rodinu, přátele, ani druhy, či potomky.
Ano - Aro celou cestu přemýšlel nad vegetariánstvím, nad tím, proč se Isabella sama rozhodla živit se zvířaty. Byl ale v situaci, kdy by jí to nechtěl vymlouvat..
Felix přemýšlel nad tím, jaká bude v boji. Nevypadala zrovna jako bojovnice. On sám by jí netipl ani na dívku, která by měla - jak tvrdí Aro - být schopná přemoci davy upířích bojovníků. Vypadala spíše jako obyčejná lidská dívka, která měla štěstí v neštěstí.
Demetri se ale nezajímal tím, jak bude Isabella mocná, nebo jak bude bojovat. Byl od svých dvou společníků odlišný. Přemýšlel nad tím, jak se bude cítit. Čekalo jí něco, co by nedokázala vydržet ani jako člověk a o upírské schránce by se dalo pochybovat. Aro v ní viděl bojovníka, nezáleželo mu ale na tom, jak se bude dívka cítit, jak bude myslet. Zajímal se o to, že bude mocná. Nevěděl, jaké bude mít schopnosti, ale už jenom se štítem, který se u ní projevil již v jejím lidství musel zesílit natolik, aby se svými schopnostmi vyčnívala nad ostatními. Demetri pochopil Arovo počínání. Za normálních okolností by dívce nedovolil živit se lidskou krví, ale na druhou stranu jí nemohl ani dovolit pít krev lidskou. Byla by ještě silnější a to Aro, jako osoba prahnoucí po vedoucím místě a moci, nemohl dovolit. Nemohl dovolit, aby byla příliš silná, protože nevěděl, jakou bude mít po přeměně povahu. Možná by ho chtěla zbavit trůnu. Proběhlo mu hlavou. Jaký by byl upíří svět, kdyby mu velela neobyčejně mocná a krásná dívka? To nemohl ani tušit. Jediné, co věděl naprosto jistě bylo, že dívka má v sobě jakési kouzlo. Kouzlo osobnosti, které způsobí určité změny.

***

Isabella byla i s Arem, Felixem a Demetrim v soukromém letadle Volturiových. To mířilo přímo do upírského království - italské Volterry. Isabelina přeměna trvala již něco přes 3 hodiny, když nastupovali do letadla. Let měl trvat přibližně 11 hodin.
11 hodin a budou na místě, který pro ně byl domovem, a měl se stát i domovem dívky, která se na luxusním sedadle zmítala v ukrutných bolestech. Nebylo jí jak pomoci, jediné, co zbývalo, bylo čekat. Čekat až se její srdce a tělo rozhodnou přestat bojovat s jejím novým já. 3 dny a bude novorozená.

***

"Co si o ní myslíte?" zeptal se Aro svých společníků přibližně v půlce jejich cesty.
"Bude nádherná." Odpověděl svému králi Demetri.
"Ano, to bude, příteli. To bude." Odmlčel se na chvíli, ale pokračoval. "řekl bych, že kdybychom dokázali spát, zdály by se nám o ní sny." Řekl s úsměvem na tváři.
"- nebo noční můry." Obrátil na Ara Felix.
Jeho poznámka Ara rozesmála, ale Demetri se pouze ušklíbnul.
"Co se jí stalo tak hrozného, jak jste povídal? Proč měla minulost spojenou s Cullenovými?" zeptal se Felix svého pána. "Co se mohlo stát mezi upírskou rodinou a obyčejnou lidskou dívkou?"
"Nikdy nebyla obyčejná, Demetri. Na to nezapomeň. Nikdy nebyla." Opravil jednoho ze svých nejlepších bojovníků.
"Já vlastně nevím, co se přesně stalo. Vím pouze, že jim na ní záleželo, zapadla mezi ně, brali jí jako člena jejich rodiny, ale potom odešli a to jí zlomilo. To je vlastně všechno, co jsem dokázal zjistit. Pokud bude chtít," stočil svůj zrak na Isabellu, o které se bavili - "řekne nám to sama. Pokud ne, necítím potřebu to od ní zjišťovat. Zatím."
Tím jejich rozhovor zůstal otevřený, ale nepokračovali v něm. Čekali, až se jejich letadlo dostane tam, kam míří. Do té doby zůstali všichni potichu. Ponořeni do svých myšlenek, do svého osobního světa.

***

Když letadlo přistálo kousek od hradu Volterry, vyšli všichni tři z letadla, Demetri s Isabellou v náručí. Hned u schůdků na ně čekala dlouhá černá limuzína se zatemněnými skly, červenookým řidičem a třemi nádhernými upíry, kteří měli zajišťovat jejich bezpečí po cestě do sídla.
"Jane, Alecu, Heidi" pokynul hlavou ke třem upírům, což mělo působit jako pozdrav, nebo jakési upozornění. Aro nasedl se všedmi upíry do vozu a Demetri položil dívku opatrně vedle sebe, by se jí nic nestalo.
Arovi to bylo v podstatě jedno, ale Demetri z nějakého pro něj neznámého důvodu nechtěl Isabelle přidávat na bolesti. Jako by nestačilo, že jí požírají plameny…
Celou cestu byly na ni stočeny všechny pohledy. Do té doby, než se za neprůstřelnými skly objevil hrad, sídlo Volturijských králů a bojovníků.
Jejich domov.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama